ekoimpex

Program Rostlina měsíce

Program Rostlina měsíce představuje každý měsíc rostlinu, a stále častěji celou skupinu rostlin, pro pěstování na zahradě nebo ve venkovních nádobách. Věnuje pozornost okrasným rostlinám, které přezimují venku a pěstují se dlouhodobě, především listnatým a jehličnatým stromům, keřům a trvalkám včetně trav.

Pro zpestření přidává i zajímavé rostliny s jedlými plody (drobné ovoce, nízké ovocné dřeviny do nádob). Kromě prezentace rostlin upozorňuje také na neopakovatelnost a proměnlivost nálad v zahradě v průběhu roku i dne, barevné působení či texturu porostů. Přibližuje milovníkům zahrad nejen sortiment, ale upozorňuje také na pěstitelské nároky. Skutečně dlouhodobě krásná může být pouze vhodně zvolená rostlina na správném místě a s odpovídající péčí. A právě informace, jak tohoto cíle dosáhnout, chce program poskytnout.

Program Rostlina měsíce probíhá v devíti evropských zemích (Belgii, Česku, Dánsku, Francii, Irsku, Německu, Nizozemsku, Švédsku, Velké Británii). U nás byl zahájen v roce 2000. Program vede organizace Plant Publicity Holland, která spolupracuje se zahradníky-pěstiteli, řadou souvisejících oborů a odbornými zahradnickými žurnalisty nejen v Evropě, ale i v zámoří.

Ukázka rostlin na rok 2008

Helleborus orientalis	Camellia japonica	Magnolia soulangiana	Pyrus - hrušeň	Rhododendron 'Hinodegiri'
Paeonia - pivoňka	Rosa	Hibiscus syriacus	Malus floribunda - jabloň	Taxus baccata - tis
Betula - bříza	Leucothoe axillaris 'Curluy Red'

Rostlina měsíce LEDEN 2008

Rostliny s celoročně zelenými listy v nádobách

Stálezelené rostliny patří nejen do zahrad, ale úspěšně obhájily také své místo ve venkovních nádobách. A nutno podotknout, že většinou dekoračně zpracovaných, z domácí mrazuvzdorné keramiky nebo tradiční terracoty. Zeleň společně s půvabnou nádobou již zdaleka nezdobí jen balkony, trasy a vstupy domů. Stále častěji se objevuje i jako doplněk v okrasné zahradě. Samozřejmě naši spoluevropané s mírnějším klimatem mohou hýřit mnohem širší paletou rostlin, ani my se však nemusíme vzdávat. V našich podmínkách je stálicí v nádobách vždyzelený buxus, zimostráz (Buxus sempervirens), babičky jej také nazývali poeticky krušpánek. Současný sortiment nabízí vícero odrůd, v nádobách většinou uvítáme, že příliš rychle nedorůstá. Nejmenší keříčky jsou krásné i ve velkých truhlících. Necháváme je růst volně, ale ještě častěji tvarujeme. Kromě tradiční koule slaví v dnešní době úspěchy různé spirály, ale také tvary zvířátek. V našich podmínkách se v nádobách perfektně osvědčil skalník. Donedávna se převážně používal neopadavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri). V současné době se díky širší sortimentu vyplatí sáhnou také po skalníku vodorovném (C. horizontalis), který se opravdu drží nizoučko a tvoří i hezké převisy. Zajímavým řešením je odrůda ´Variegatus´, která má lístky s půvabným bílým okrajem. Další možností je skalník drobnolistý (Cotoneaster microphyllus)a skalník vrbolistý (C. salicifolius), ale důsledně se držíme nízkých odrůd ´Gnom´ či ´Parkteppich´.Skalník, na rozdíl od zimostrázu kombinujeme ještě s dalším rostlinami. Velmi decentní je společnost stálezeleného břečťanu, kde opět můžeme využít odrůdy se zdobnějším listem, ale výborně se hodí také do nádob s nízkými jehličnany. U skalníku velmi zajímavě působí také kombinace poléhavých keříků a stromečkových tvarů (roubovaných na kmínku), např. C. x watereri ´Pendulus´.Dalším poměrně otužilým druhem je v našich podmínkách zimolez kloboukatý (Lonicera pileata). V nádobách, kde nemusíme šetřit místem je hezká i mahonie, ale musíme ji lehce ukáznit zastřiháváním, aby nepůsobila neupraveně. Cesmína Ilex crenata svými drobnými okrouhlými lístečky připomíná poněkud zimostráz. Je velmi hezká, ale v našich podmínkách přeci jen choulostivější než buxus. Zejména v prvních létech ji dopřejeme závoj z protimrazové fólie a pečlivě izolujeme nádobu před promrznutím. Nehodí se do vyšších poloh. Na závěr se dostáváme k bohaté skupině vždyzelených brslenů. Zde s ohledem na naše klima volíme především nízký poléhavý drobnolistý brslen Fortunův (Euonymus fortunei), který navíc v četných odrůdách nabízí různě zlatě (´Emerald´n Gold´, ´Sunshine´), bíle (´Variegatus´) až stříbřitě (´Silver Queen´) probarvené lístky. Po otužení v první zimě bývá až do středních poloh dobře odolný mrazu. V nádobách se pěstuje také drobný keřík s kopinatými listy Euonymus nanus, avšak má poměrně řídkou texturu. Ze stálezelených se přidává také vzpřímeně rostoucí brslen kiačanský (E. kiautschovicus) především kultivar ´Manhatten´, který je kompaktnější, má lesklé listy. Brslen japonský (Euonymus japonicus) vytváří různě vysoké keříky a má opět barevné odrůdy (např. ´Susan´ je tmavě zelená s bílým okrajem, ´Aureomerginatus´ zlatožlutá). Je však citlivější na zimu a mráz, kromě teplejších oblastí jej doporučujeme pěstovat v nádobách pouze jako přenosnou rostlinu, tedy na zimu schovat. Brslen rychle přirůstá a brzy zaplní nádobu. Může se pěstovat samostatně, ve směsi barevných odrůd nebo jako součást bohatší kompozice. Díky svému vzhledu i barevným odchylkám se hodí nejen do městského prostředí, ale také jako doplněk chat a chalup. Má ještě další vynikající vlastnost – zdárně rostě i na velmi zastíněném stanovišti. Pestrobarevné kultivary ale v hlubším stínu ztrácejí intenzivní vybarvení a více dominuje zelená. Brslenům nejlépe vyhovuje vlhké, ale nikoliv přemokřené místo a živná půda s vyšším obsahem vápníku. Namrznou-li stálezelené brsleny, stačí je sestříhat a velmi dobře regenerují.
Za chvíli již začneme ve vzduchu cítit první nesmělé závany jara, přesto musíme důsledně upozornit, že v našich podmínkách potřebují rostliny v nádobách na zimu speciální péči. Rostliny jsou vesměs odolné mrazu, ale nesmíme nechat promrznout jejich kořeny! Větší nádoby stačí podložit (deskou, polystyrenem), aby nestály na studeném podkladu a nehromadila se pod nimi voda, menší balíme i po obvodu do izolačního materiálu. Podle druhu rostliny na zelenou část dáváme ještě kryt z bílé nebo přímo proti mrazu určené béžové netkané textilie. (Někdy stačí vytvořit pouze zástěnu, nemáme-li chráněné stanoviště). Nikdy tyto rostliny nebalíme do různých neprodyšných fólií, které pracovně nazýváme „igelity“, ale nepatří na ně ani černá agrotextilie. Stálezelené rostliny potřebují celoročně přísun světla a také celoroční zálivku. Zaléváme mírně vždy, když poleví mrazy a samozřejmě hojně v teplejších měsících. V nádobách mají rostliny ztížené pěstební podmínky, proto nezapomínáme za vegetace pravidelně hnojit, vysazujeme je do vhodného substrátu a vynikajícím pomocníkem jsou i půdní kondicionéry (např. Terracotem), které zamezují rychlému prosychání substrátů a lépe hospodaří se zálivkovou vodou.

ČEMEŘICE jsou díky své originální kráse pravými královnami zimní a předjarní zahrady. Jejich velké květy se často rozvíjejí již na sněhu, u některých druhů i dříve než sněženky. Květy vydrží dlouho a pokud kombinujeme několik druhů, mohou kvést až do půlky května. Díky nápadným listům jsou stálezelené druhy ozdobné po celý rok.
Čemeřice se v zahradách pěstují již od středověku, nejprve jako rostliny magické a léčivé; jako léčivky se ale nyní pro značnou jedovatost již nepoužívají.
Zahradní čemeřice lze rozdělit do dvou skupin. V první, ve které je méně druhů, jsou rostliny, které vytváří lodyhy nesoucí listy. Lodyhy přezimují a na jaře z jejich vrcholu vyrůstá květenství. Do této skupiny patří především čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus). Listnatá lodyha tohoto druhu na bázi dřevnatí. Květenství je bohaté, často i s více jak s 20 zvonkovitými, zelenými květy, které mají někdy purpurový okraj; květy jsou skloněné směrem dolů, velké asi 2 cm. Planě roste v jižní a západní Evropě, v Británii a v severní Africe, u nás místy zplaňuje. Rostlina je okrasná svým celkovým zvláštním vzhledem a velkým množstvím květů. Čemeřice korsická (Helleborus arguttifolius) pochází ze Sardinie a Korsiky, kde roste v lesích a středomořských křovinatých porostech. Má listnatou, květunosnou lodyhu. V květu dosahuje výšky přes 1 m. Stonek nese kolem dvaceti květů velkých asi 4 cm. Ač je barva květů světle zelených, květy jsou velice nápadné a ozdobné. Velké stálezelené listy jsou trojčetné, tuhé, kožovité listy, které mají ostnitý okraj a někdy jsou bíle znamenané. Vyhovuje jí světlé místo, které je zvláště přes zimu, chráněné před přímým sluncem. Půda by měla být bohatá, ale dobře drenážovaná. Nápadné stálezelené velké rostliny vynikají zvláště v zimě a předjaří. Vyžadují chráněné stanoviště v polostínu. Hodí se do teplejších oblastí.
Druhou skupinu čemeřic představují čemeřice vytvářející přízemní růžice listů, ze kterých vyrůstají květunosné lodyhy. V zahradách se setkáme jak s botanickými druhy, tak s jejich hybridy. K nejznámějším a nejčastěji pěstovaným druhům patří čemeřice černá (Helleborus niger ). Planě roste ve vápencových Alpách (odtud jméno alpská růže), ale již ve středověku se její pěstování rozšířilo po celé Evropě. Svoje jméno získala podle černé barvy oddenku. Listy má přezimující, kožovité, znožené. Listeny jsou na rozdíl od ostatních čemeřic malé, celokrajné, nedělené. Květenství je chudé s 1 - 3 nápadnými velkými (až 7 cm) bílými či narůžovělými květy, které se otvírají v předjaří, u některých odrůd již na podzim či v zimě. Květy, jako u mnohých čemeřic neopadávají, okvětí však mění barvu do zelena či purpurova. Květy této čemeřice se také používají k řezu – čerstvé jako kytice, starší, zelené jako „doplňková“ zeleň. K méně často pěstovaným druhům patří dva druhy s purpurovými drobnějšími květy - patří stálezelená čemeřice tmavočervená (Helleborus atrorubens) a opadavá čemeřice nachová (Helleborus purpurascens). První pochází ze Slovinska, druhá je typickým průvodce východokarpatských bučin. Kvetou v dubnu. V poslední době se stále častěji v nabídkách firem objevuje také východoasijská čemeřice tibetská (Helleborus thibetanus). Od všech ostatních se liší tím, že má pouze dva měchýřky. Jsou to jemné rostliny, které raší a rozkvétají brzy na jaře. Hodí se do stínu, vyžaduje vlhčí vzduch a hajní podmínky. Vykvétají v březnu.
Většina zahradních kultivarů má původ v čemeřice východní (Helleborus orientalis).I v přírodě (roste na Kavkaze a severním Turecku) se jedná o velice variabilní druh. Má stálezelené listy. Květy jsou na stonku, jsou velké až 7,5 cm, zelenavé, bílé, růžové. Květy zahradní hybridů mají širokou škálu barev od světle zelené přes bílou a žlutou po růžovou, červenou, tmavě purpurovou až po černou, někdy s modrým nádechem - ojíněním. Rozdílný je také tvar a velikost květů. Oblíbené jsou bílé či růžově kvetoucí čemeřice s tmavými skvrnami. Byly vyšlechtěny i plnokvěté kultivary.
V obchodech se ale, na rozdíl od ostatních trvalek, prakticky nesetkáme s kultivary. Pokud je některé západoevropské školky nabízejí, tak jsou značně drahé. Dělení trsů je totiž málo výnosné a ani moderní laboratorní metody nejsou úspěšné. Proto se čemeřice rozmnožují výsevem. Semena se vysévají již na podzim (potřebují chladovou stratifikaci). Někdy rok i déle přeléhají. Výsevem se však nezíská jednotné potomstvo. Proto čemeřice raději nakupujeme na jaře, v době květu. V zahradní školce si vybereme rostliny, které se nám líbí.
Sázíme je do neutrální až mírně alkalické půdy s dostatkem humusu, nesnáší stagnující vodu. Pro bohatý růst a kvetení je můžeme na konci léta pohnojit plným hnojivem s vyšším obsahem fosforu. Stálezelené druhy, zvláště čemeřici korzickou můžeme přes zimu lehce nakrýt chvojím. Zahradní hybridy, které mají za rodiče čemeřici východní, čemeřice tibetská a nachová nemají přes léto přeschnout. Letní sucho nevadí většině jihoevropských druhů. Čemeřice dobře rostou v hajních podmínkách. Většinou je pěstujeme jako solitéry ve stinných partiích nebo se kombinují s dalšími jarními rostlinami. Pěkně působí jako předsadba před keři či jako podrost pod listnatými stromy. Stálezelené druhy se dobře kombinují i se stálezelenými listnáči. Pěkné pozadí vytvářejí čemeřicím také tmavě zelené jehličnany. Můžeme je použít i na obruby záhonů. Pokud jim vybereme vhodné stanoviště, tak dobře rostou, vyžadují minimální péči, na stanovišti rostou mnoho let a mnohdy se sami přesévají.

Euonymus fortunei 'Emerald n Gold'	Euonymus fortunei 'Emerald Gaiety'	Cotoneaster integrifolius	Cotoneaster dammeri	Cotoneaster dammeri 'Jurgl'
Lonicera pileata	Buxus jako nízký stříhaný plůtek	Helleborus argutifolius	Helleborus orientalis

Rostlina měsíce ÚNOR 2007

Kamélie japonská – Camellia japonica

Kamélie jsou stálezelené keře nebo malé stromy. U nás pravidelně rozkvétají v zimě. Pocházejí z východní Asie, v přírodě roste asi 80 druhů. Kamélie nesou jméno po brněnském rodákovi, botanikovi a lékárníkovi J. Camelovi, který působil na Filipínách. Konkrétní druh slavící návrat do našich bytů a zahrad je kamélie japonská (Camellia japonica), velmi blízká příbuzná čajovníku. Pochází z Koreje, Japonska a severní Číny.

Sbírání kamélií bylo v 19. století zálibou šlechty, ale i představitelů jiných majetných vrstev. Pro kamélie se stavěly zvláštní skleníky nebo se kvetoucí rostliny používaly k výzdobě zimních zahrad. Patřily také k tradiční výzdobě plesových oděvů. Jedinečným dokladem slavné éry kamélií je sbírka udržovaná v zámeckém zahradnictví v Rájci nad Svitavou. Později kamélie patřily k důležitým tržním květinám. Až paneláková éra kaméliím u nás nepřála, nevyhovuje jim přetopený a suchý interiér. V posledních letech jsou znova vyhledávanými květinami.

Vytvářejí podle stáří různě vysoké keříky, celoročně ozdobené lesklými temně zelenými kožovitými listy. Světle šedá kůra větévek a kmene je hladká. Jednoduché nebo plné květy v barvě od čistě bílé přes růžovou až po sytě červenou, případně květy dvoubarevné, se objevují v období od pozdního podzimu do začátku dubna. Podle odrůd mívají velikost až kolem 12 cm. Kamélie jsou krásné a náročné. Citlivě reagují na všechny prudší změny v osvětlení, teplotě i vlhkosti. Světla potřebují dostatek, ale musíme je chránit před slunečním úpalem. Optimální je světlo rozptýlené a lehký polostín. Patří mezi víceméně chladnomilné rostliny. V zimě snášejí dobře i teploty kolem nuly, vhodné je rozmezí 5-15 ºC. Krátkodobě snesou teploty až -6 °C, ale nesmí se pak prudce oteplit. Optimální je vyšší vzdušná vlhkost, kyselejší substrát (pH 4,0-5,4, např. pro azalky) a zálivka měkkou vodou. V době květu a zjara zaléváme hojně, v létě (VI – VII) mírně, od podzimu do květu zase zálivku poněkud zvýšíme. Rostliny nikdy nenecháme zcela přeschnout! Snížení zálivky a vzdušné vlhkosti na počátku léta podpoří vysokou násadu poupat. Mladé rostliny přesazujeme každé dva až tři roky, starší ve větších intervalech. Vhodná doba je na jaře po odkvětu. Nová nádoba bude jen nepatrně větší a neporušíme kořenový bal. Tvarovací řez většinou nepotřebují. Starší nevzhledné exempláře můžeme řezem zmladit, pak je ale dobře zaléváme a hnojíme, pokud znova neobrostou. Starším rostlinám prospěje, když je od června do příchodu přímrazků letníme na přistíněném místě v zahradě nebo na balkoně.

V teplém interiéru můžeme kamélie také pěstovat, ale vyžadují větší péči, jinak mají méně pěkný vzhled a menší násadu poupat, hůř nebo kratší dobu kvetou. Nedáváme je nad radiátor, pravidelně rosíme listy, nepřesouváme je a více zaléváme.

Nejčastěji se na kaméliích vyskytují poruchy růstu a kvetení po náhlých změnách prostředí, při nedostatku světla, přehnojení minerálními hnojivy, suchém vzduchu. Z chorob se vyskytuje virová skvrnitost (žluté skvrny na listech případně květech), různé černě povlaky a puklice.

Kamélie japonská – Camellia japonica

Camellia japonica

Camellia japonica 'Lovelight'

Camellia japonica

Rostlina měsíce BŘEZEN 2008

Magnólie v druzích

Teplý vzduch, vůně vlhké půdy a stále delší dny, to jsou jasné známky nastupujícího jara. Slunce svými paprsky lechtá všechno živé a přináší lidem dobrou náladu a veselou mysl. V tuto optimistickou dobu rozkvétají jedny z nejnápadnějších a nejkrásnějších dřevin jara – magnólie. Většinou mají poměrně velké květy a jsou nesmírně dekorativní. Protože květy sadovnicky nejvyužívanějších magnólií se otevírají ještě před rašením listů, jsou přitažlivé i z větší vzdálenosti.

Tyto zvláštní rostliny mají i své originální české jméno – říká se jim šácholan. Nicméně, toto umělé slovo se moc neujalo a mnohem častěji se setkáváme s pojmenováním magnólie.

Magnólie jsou vývojově velmi staré rostliny, četné fosilní nálezy potvrzují jejich existenci již v počátečním období třetihor. Magnólie rostou ve volné přírodě zejména v oblastech střední až východní Asie a v severní Americe. Existuje přibližně 60-80 druhů, ale pro naše klimatické podmínky jsou vhodné jenom některé, pěstují se opadavé druhy a jejich kříženci. Nejčastěji se pěstuje Magnolia x soulangeana – šácholan Soulangeanův s velkými růžovobílými květy. Dále jsou vhodné: M. acuminata, M. denudata, M. fraseri, M. hypoleuca, M. kobus, M. liliiflora. M. macrophyla, M. x proctoriana, M. salicifolia, M. stellata, M. x slavinii, M. x thompsoniana, M. tripetala, M. x veitchii, M. x wiesneri. Nejčastěji se pěstují rostliny s růžovými a bělavě růžovými květy, dále purpurové a bíle. Nejméně častě jsou žluté (např. M. fraserii, kvete až při plném olistění. M. cordata kvete shodně s rašením). Listy mají různé odstíny zelené.

Magnólie, které se pěstují v našich zahradách a parcích kvetou brzo z jara, ale některé – například stálezelené druhy, které se pěstují v teplejších oblastech, rozkvétají až v druhé polovině léta. Naším největším zájmem jsou ale druhy a odrůdy, kterým se dobře daří v naších podmínkách. Pěstování magnólií je relativně jednoduchou záležitostí, ale nároky je rozhodně dobré znát, aby bylo naše snažení korunováno přiměřeným úspěchem.

Magnóliím se nejlépe daří v mírném polostínu nebo na slunci. V zastínění velmi málo kvetou. Potřebují ale vlhký vzduch a vlhkou, hlubokou a humózní půdu. Vhodný je přídavek rašeliny a kompostu. Měla by mít neutrální, nebo ještě lépe mírně kyselou reakci. Při vyšším obsahu vápníku se objevuje žloutnutí listů – chloróza. Nevyhnutnou podmínkou pro dobrý růst i zdravotní stav je propustná půda. Kořeny magnólií jsou dužnaté a v dlouhodobě zamokřeném prostředí snadno zahnívají. Znalost této vlastnosti je důležitá nejenom pro výběr lokality, ale také v případě přesazování starší rostliny. Přesazování starších magnólií je poměrně rizikové, proto se už při výsadbě snažíme vaší nové magnólii vybrat definitivní místo, které bude vyhovovat vám i rostlině. V případě, že musíme přesazovat starší rostlinu, přistupme k tomuto úkonu v předjaří, v období, kdy rostliny ještě nemají listy. Při přesazování postupujeme opatrně, aby zemní bal kolem kořenů zůstal co nejkompaktnější. Mladé rostliny v prvních letech po výsadbě chráníme proti namrzání. Osvědčila se zimná nastýlka listím, kterou zjara částečně zapravíme do půdy a hnojíme uleželými organickými hnojivy, uvítá zetlelý hnůj. Kořeny jsou mělké, nikdy magnólie razantně nekypříme.

Optimální místo pro výsadbu by mělo být v mírném polostínu nebo na slunci, ale chráněné od severních větrů i chráněné od přímého slunečního úpalu, zejména v zimních měsících a v předjaří. Hlavně mladé rostlinky můžou být citlivé na popálení mladých listů silným jarním sluncem. S přibývajícím věkem magnólií klesá jejich citlivost ke klimatickým výkyvům i nízkým teplotám. V souvislosti s vyšší vlhkostí vzduchu nemusíme mít zbytečné obavy. Magnóliím obvykle postačí typické mikroklimatické prostředí v každé běžné zahradě. Nevhodné jsou ale zejména situace, kdy jsou rostliny vysazené u zpevněných betonových či asfaltových chodníků, v bezprostředné blízkosti parkoviště nebo v okolí velkých zděných ploch. Agresivní sálavé teplo vycházející z těchto povrchů může magnóliím poměrně významně uškodit. Důležitým kritériem výběru místa pro magnólie je prostor. Většina druhů a kultivarů v běžné nabídce se vyznačuje široce rozložitým růstem. Mnoho magnólii může dorůst do šířky 4-5 metrů. Magnólie všeobecně nemají rády řez. Jejich regenerační schopnost je malá a hrubší zásah může natrvalo poškodit estetickou hodnotu rostliny. Proto vybíráme místo tak, aby magnólie mohly nerušeně růst do své skvělé krásy. Jestli nemáme dostatečné prostory a přitom chováme k těmto rostlinám vztah více než srdečný, můžeme použít druh Magnolia stellata s půvabnými bílými hvězdicovitými květy, který je ze všech běžně dostupných druhů jako jediný vhodný pro své malé rozměry a kompaktní vzhled do předzahrádek i malých zahrad.

Magnólie jsou výrazné solitéry, vyniknou nejlépe v trávníku a na pozadí temných jehličnanů (například tis). Mohou se vysazovat i v malých volných skupinkách. Dáváme je na frekventovaná místa, kde si vychutnáme pohledem jejich krásu.Vysazujeme je od nížin po vysočiny. Nepatří do chladných a syrových poloh. Chorobami a škůdci prakticky netrpí.